Náš 12letý syn Marek je autista s mentální retardací a hyperaktivitou, nemluví a v posledních měsících máme největší problémy s jeho agresivitou. Sotva začal jako malý chodit, hned běhal jako „neřízená střela“ bez rozumu, bez pudu sebezáchovy. Bylo to náročné období, každou chvíli úraz, nedalo se to uhlídat.
Od 5 let jsem Marka denně vozila 30 km do speciální školy v Brně, celých 6 let. Ve škole ho zvládali skvěle! Mělo to však jeden háček, naše složité cestování, nemám totiž řidičák.
Ráno jsme se většinou svezli do Brna s manželem a od jeho práce celkem bez větších problémů dojeli do školy MHD. Ale odpoledne to Marek zvládal čím dál hůř, MHD a pak ještě 1/2 hod. vlakem! Nejspíš hrála roli únava, hluk, nacpané tramvaje i vlaky, někdy jsem byla ráda, že se našlo volné místo na sezení alespoň pro něj. Často se vztekal, protože chtěl, abych si sedla vedle něho, nebo když musel i on stát. Svou hlučností vždy poutal pozornost širokého okolí, občas se při tom i válel po zemi nebo naopak vyskakoval v tramvaji téměř ke stropu a na každé zastávce chtěl vystupovat. Tenkrát jsem ještě netušila, že Markův křik a následné civění všech kolem a nechápající komenty a případně i „dobře míněné rady“ není zdaleka to nejhorší, s čím se budeme potýkat.
Na doporučení SPC v Brně (speciálně pedagogického centra – jezdili za námi od Markových 3let) jsme loni od září kvůli lepší dostupnosti změnili školu. Marek nastoupil do autistické třídy Speciální školy v Ivančicích vzdálené jen 5 km od našeho domova a já si naivně začala po 13 letech plánovat návrat do práce.
Prvních pár dní se Markovi v nové škole líbilo, ráno mě tam „táhl po smyku“ od autobusu. Dokonce hned první den zvládl i společný oběd ve třídě (v dřívější škole jsme s učitelkami vybíraly z týdenního jídelníčku většinou jen 2–3 jídla, která má rád a i tak je pokaždé nesnědl). Druhý den šli už všichni do společné jídelny, ale tentokrát už neúspěšně. Tak jsme se s učitelkami dohodly, že zatím obědy odhlásím. Jenže s ním neměl v době oběda kdo zůstávat ve třídě, tak jsem si ho musela vyzvedávat dříve. Býval tam většinou 3 hodiny a to jim tam ještě často usnul, snad obden. Učitelky se mi párkrát zmínily, že Marka musely „zalehnout“ a ochotně mě instruovaly „jak na to“! Ovšem očekávané zklidnění nepřišlo! Právě naopak: Markova psychika se zhoršovala, afektů přibývalo: tam kde by dříve „jen“ křičel, případně si vztekle lehal na zem začal najednou rovnou útočit. Nejdřív hlavně ve škole, pak i doma a nejhorší pro mě to bylo, když se vztekal cestou venku. Dva měsíce jsem měla téměř nepřetržitě rozškrábané ruce a předloktí, modřiny na pažích. Marek štípal, škrábal, zarýval nehty a pokoušel se kousat. Bylo to nejhorší období pro celou naši rodinu!
Do afektů se dostával i 5x denně, trvalo to většinou 1/2 až 3/4 hodiny, ale někdy i 1 a 1/2 hod. a nebylo možné ho uklidnit, odvézt pozornost čímkoliv oblíbeným. Nezbývalo než se bránit a snažit se jemu zabránit aby nějak v tom stavu nepříčetnosti někomu neublížil a neničil věci kolem sebe.
Učitelky se odvolávaly se na kurz úchopů šetrné sebeobrany, který absolvovala zástupkyně ředitele. Nejsem si ale jista, že dostatečně vyškolila personál školy jak ho mají držet, jak dlouho. Marka tímto rozhodně nezklidňovaly, spíše přesně naopak: jako by trénoval a sílil, agrese rostla a afekty byly stále razantnější.
Když šla s námi po měsíci a týdnu školní docházky třídní učitelka (ještě v doprovodu svého otce, dřívějšího ředitele spec.školy) na kontrolu na psychiatrii nestačili jsme se s manželem divit co všecko jsme se dozvěděli! Krom tří dnů našeho Marka denně zalehávaly dvě učitelky, a to na desítky minut, půl hodiny i hodinu. Tenkrát jsem ještě neměla ani potuchu o nějaké metodě „pevného objetí“, až časem jsem se začala orientovat.
Jsem přesvědčená, že metoda, kterou na něm ve škole praktikovali je velmi vzdálená „fyzické restrikci“ dle PhDr. H. Jůna, PhD., kde jde o krátkodobé úchopy šetrné sebeobrany ke zvládnutí závažného problémového chování ohrožujícího zdraví nebo majetek (používá se jen po nezbytně nutnou dobu: 1–10 minut!) Zato mi to jejich „zalehávání“ připomíná tzv. „metodu pevného objetí“! Každopádně jsme si s manželem nepřáli, aby i nadále byl zklidňován tímto způsobem a tak zůstal raději po zbytek školního roku doma.
Nechápu proč v tom pokračovali i přesto, že se Marek zhoršoval, proč aspoň trochu nespolupracovali s dřívější školou, kde Marka 6 let zvládali dobře, proč to vůbec neřešili s SPC, kde znají Marka od 3let. Problémy řešili telefonáty a mailováním s lidmi, kteří Marka vůbec neznají a nikdy ho neviděli! Proč???
Vrcholem jejich neomylné práce bylo, když tenkrát v ordinaci Marečkova psychiatra začal bývalý pan ředitel poučovat doktora co by měl a neměl a vyhrožovat, že „pokud Marka neztlumí léky je škola povinna to řešti přes sociálku!“ a samozřejmě, „že ze strany školy je vše v pořádku, oni se rozhodně nedopustili žádné chyby!“ Smutné. A pak ještě učitelka líčila, jak jim začíná dělat starosti, aby se Markovi něco nestalo, když se po tom hodinovém zalehnutí celý třese. Že si už dělají obavy o jeho zdraví. Pozdě, ale přece: došlo jim, že to takhle není v pořádku!
Z následků se Marek dodnes nevzpamatoval a asi nikdy nezapomene. Ztratil 1 rok školy, dodnes stále „ladíme léky“, většinou 2x měsíčně jezdíme na kontroly na psychiatrii a i já jsem musela začít užívat antidepresiva. Je to náročné pro všechny a je obtížné to zvládat a neustále žít ve stresu a obavách kdy to zase přijde a Marek opět „vybuchne“.
Pokaždé když na nás Marek útočí, musím se ptát proč? Tak máme doma pořád na očích jak ho těch 19 dní v Ivančické škole poznamenalo a říkám si, že by to měli vědět ti, co mu tohle prováděli! Aby už takto neničili další autistické děti a tím i jejich rodiny.
Tamní MŠ se k  používání metodě pevného objetí otevřeně hlásí, předpokládám, že tam mají přímo „odborně vyškolené terapeuty“ a vím, že pokud mají rodiče námitky a nepřejí si, aby u jejich dětí tyto praktiky provozovaly, je jim to „vysvětleno“ a pokračují v tom dál. Tyto děti si stěžovat neumí.

Paní M. J. svoje zkušenosti napsala 28. 5. 2011 na Facebook:
http://www.facebook.com/#%21/photo.php?fbid=212558385445295&set=o.385442425827&type=1&theater

Pozn.: Uveřejněno se souhlasem paní M. J., jejíž identita je redakci známa.

Komentář redakce: toto chování školy zaráží hned z několika důvodů.
Fyzické restrikce, které škola tvrdila, že používala na zklidnění Marečka, jsou v ČR upraveny zákonem 108/2006 Sb. (Zákon o sociálních službách), konkrétně jde § 89: Opatření omezující pohyb osob. Podmínky za kterých je možné úchopy použít jsou velmi přísné (každá restrikce se musí podrobně evidovat: jméno, datum, čas, důvod, zda došlo ke zklidnění klienta a o každé restrikci musí být bez zbytečného odkladu informován zákonný zástupce a musí se také nahlásit na MPSV). Používání restrikcí podléhá kontrole úřadu ombudsmana.
Toto vše se ovšem nevztahuje na školská zařízení, používání jakýchkoli restriktivních opatření do škol nepatří.
Marečkova škola se odvolává na kurs chvatů, které absolvovala jedna z učitelek, a které se vůbec ve škole nesmí používat?! Škola se "nedopustila žádné chyby"? Navíc chvat musí být použit jen na dobu nezbytně nutnou viz § 89, odst. 1 (což u Marečka rozhodně nebylo dodrženo, PhDr. Hynek Jůn, PhD. uvádí že chvaty obvykle trvají 1–10 minut).
Z výše uvedeného je jasně patrné, že v tomto případě nešlo o fyzickou restrikci. Vzhledem k délce zalehávání řádově v hodinách a s přihlédnutím k sympatizantům PO mezi osobami z personálu školy, mohlo zde jít o pokus o terapii pevným objetím.